Jak se dělá kniha?

Stěžejní kapitolu Pes v 21. století měl napsanou už někdy na jaře roku 2007. V té době bylo v redakci poněkud dusno. Mračna nad tandemem Trankovská–Trankovská se stahovala a my trpěly neochvějným pocitem, že cosi je shnilé ve státě dánském... Chtěly jsme úvahu o roli psa v dnešním světě uveřejnit, ale jelikož nemělo vedení redakce nad obsahem tak úplně volnou ruku, „bylo rozhodnuto“, že autor je příliš obecný, že „se“ vlastně neví, co tím chce básník říci... bla, bla, bla.  Nic neříkající tlachání – slovy Járy Cimrmana.

V listopadu 2007 se stalo, co se stalo. Redakce utržila progresivnější vedení, my jsme odešly s náručí kytek (nikoliv však padesáti růží, tenkrát ještě čtenáři neplenili růžové zahrady) a začaly se těšit, co nám přinesou dny příští. Opravdu jsme si to užívaly. Věřte nebo ne. A tehdy se to stalo.

Maminka pravila: „Chci nakladatelství!“

Tatínek pravil: „Proč ne....“

Já pravila: „A sakra!“ Svůj předčasný odchod do důchodu jsem si malovala růžovými barvami. Budu se starat o svého Muže, zhubnu, budu cvičit, plavat, chodit na výstavy, navštěvovat přátele, dovedu k dokonalosti svou zálibu v ubrouskové technice. Zkrátka budu dělat všechno to, co jsem za posledních patnáct let nedělala, protože nebyl zkrátka čas, síla, nálada....

„To všechno přece můžeš dělat, i když budeme vydávat knížky,“ chlácholila mne (zase) moje budoucí šéfová.

František Preisler se tedy s vervou pustil do zbývajících patnácti kapitol. Poslední už měl. Jen nerad opouštěl myšlenku, že v knížce nebudou fotografie.

„Nepíšete článek, pane Preislere,“ zdvořile jsem podotýkala. „Myslím, že doprovodné ilustrace by se hodily více.“

„A znáte někoho, kdo to UMÍ,“ nedůvěřivě si mě změřil a já se div nepostavila do pozoru.

„Dovolila bych si s dovolením oslovit jednoho výtvarníka, který by váš styl psaní vhodně podtrhl,“ už jen zbývalo požádat: dovolte mi odejít. (V dobách téměř pravěkých jsem svou redaktorskou kariéru začínala mezi vojenskými novináři. Byla to škola k nezaplacení hned z několika hledisek. To, že se v redakci pil myslivec po litrech ,nebylo pro život zase až tak zásadní, ale pravidlo, že získané informace je třeba ověřit, než je člověk napíše do článku, tak to byla zásada železná a neochvějná. A oficíři si dokázali živě představit, co by se stalo, kdyby nebyli pečliví. To je zásada, která nesouvisí se žádným politickým zřízením. To je pravidlo poctivého novináře, který si svých čtenářů váží. Teď jsem ale seděla před Františkem Preislerem a měla jsem pocit déjà vu. Tvářil se přísně...)

Rukopis nám autor odevzdal v dubnu. Na té malé věci, které se říká fleš, nám přinesl do kavárny svou knihu. Spokojeně si zamnul ruce a bezelstně se zeptal: „Kdy to vyjde?“

Maminka mi stejně bezelstně předala flešku a pravila: „No, tak do měsíce, co myslíš, Zuzanko?“

„Už neděláme měsíčník...“ hlesla jsem a zadívala se na zbytek horké čokolády ve svém šálku. Pro následující týdny a měsíce to však byla čokoláda spíše hořká.

♣ ♣ ♣

Popisovat martyrium se soubory, které nešly otevřít... word, který odmítal zobrazit byť jedinýho „worta“ – jak se říká u dívadla – a množství korektur a verzí rukopisu, které se v počítači svévolně přepisovaly, takže již opravené mizelo a objevovaly se „bláboly“, na které mě znechuceně autor při své (jediné – víc jich dělat nechtěl...) autorské korektuře upozorňoval... tak to tady popisovat nebudu. Měla jsem pocit, že mě Osud zkouší, co vydržím. Vždyť nepracuju s textem poprvé!

Koncem května jsem měla připravený upravený rukopis, který jsem s rozechvělým pocitem odeslala autorovi. Má sice počítač, ale internet ke svému životu nepotřebuje, tudíž nemá ani mail... Vyběhla jsem tedy na poštu. Mělo to svým způsobem kouzlo. Rukopis přece musí být vytištěný na papíře! Jaképak neosobní posílání nějakým nespolehlivým kabelem.

„Nic mi neposílejte! Já už to číst nechci!“ k smrti mě vyděsil František Preisler. „Co bych na tom viděl?“

Zasáhla však šéfová: „To opravdu nejde. Autorskou korekturu je potřeba abyste udělal. To je zcela standardní postup.“

„Ale to je naposledy!“ nesmlouvavě nás upozornil autor. V té chvíli jsem si myslela, že je to výhoda. No co, jsme na to dvě, to uhlídáme, pomyslela jsem si. Hrubě jsem se mýlila.

V následujících týdnech probíhala komunikace mezi mnou a majitelkou nakladatelství asi takto:

„Mami, poslala bych ti Preislera... přečti to....“

„Zadrž. Jsme s tatínkem v Třeboni. Měli slevy na týdenní pobyt v lázních, táta má zrovna volno, tak jsme jeli.“

„Hm, tak nic, tak až se vrátíte.“

„Jo, jo, tak to nejdřív přečti ty. Budu mít lepší pocit, když to dostanu až po tobě,“ srazila mi sebevědomí moje vlastní matka. Podobné rozhovory se opakovaly ještě několikrát, s tím rozdílem, že to nebyla Třeboň, ale jiné kratochvílné město či místo.

♣ ♣ ♣

V červenci jsme odjeli na dovolenou. Nikoli k moři, kde by mě nikdo nedohnal, ale na chalupu. V té době už jsme měli také ilustrace, které nám nezištně (a měla jsem pocit, že opravdu rád) nakreslil doktor Karel Helmich. Známe se desetiletí. Když mi bylo pět let, sousedila redakce Světa motorů, ve které Karel léta pracoval, přes chodbu s redakcí Psa. Vzpomínám si, že jsem tenkrát jela s mámou do redakce a v tramvaji přišla řeč na krokodýla.  Snažila se mi ho nakreslit na zadýchané okno tramvaje, ale nějak se nedařilo. Naštěstí byl po ruce Karel. Vystřihnul krokodýla jako když vyšije. No a tentýž Karel mi o několik desítek let později volal: „To je fakt zajímavý čtení! Snad má autor smysl pro humor. To víš, moje obrázky se nesou v duchu legračna.“

Na chalupě jsem zlomila za značně velké asistence text do stránek, vsadila na konkrétní místa konkrétní kresby a začala jsem mít nutkavý pocit, že už „to“ fakt začíná vypadat jako knížka.

Po návratu do Prahy bylo potřeba přesvědčit autora, že by měl vidět a zejména znovu si přečíst tentokrát už tzv. sloupcovou korekturu. Za čtrnáct dní mi volalo vedení nakladatelství:

„Ahoj! Poslyš, jak moc velký problém je celý to zvětšit?“

„Jak zvětšit?“ začala jsem tušit komplikaci.

„No, jako že by ta knížka byla celá poněkud větší...“

O co šlo? Autor měl pocit, že nepsal půl roku něco, co by ve finále mělo vyjít jako kolibří vydání... „To je snad přehnaný, ne?! Vždyť to zase tak malý není...“

Bylo.

Text „se“ (oblíbené maminčino zvratné zájmeno, pomocí něhož mi sděluje, co mám udělat) tedy přelomil, ilustrace přešoupaly na nová místa, aby korespondovaly zase správně s textem.

Zkrátím to. Mezi mými nekonečnými korekturami a vytím, že vždycky bude potřeba n + 1 korektura, protože jsem v úplně poslední verzi, která už byla nachystaná pro tiskárnu, objevila další chybu... Není nic horšího, než když vám tiskárna zdvořile řekne: Až to budete mít hotový, tak to pošlete... Překontrolovat tiráž je za normálních okolností dílem okamžiku. Ne tak u nás. Zajíkala jsem se vzteky a „ječela až padalo listí“, že přece termín tiskárny je svatý a neexistuje ho nedodržet! A moje vzácná matka? Bezelstně odpověděla: „Ale pan inženýr na to nespěchal!“ Příště musím s tiskárnou dohodnout jednoznačně pevný termín, jehož nedodržení bude omluvitelné jedině horečkou omladnic...

A to je všechno. Moc bychom si přály, abyste výsledek našeho snažení právě drželi v ruce, měli nalité dvě deci vína a s chutí se začetli do úvodní kapitoly. Protože, jak pravil doktor Helmich: „To není vůbec blbý čtení.“

– ztr –